Tak uz se nam to krati....

Ahoj,
vsichni jiz jiste netrpelive cekate na dalsi zaznam nasich uzasnych dobrodruzstvi na Kostarice. Nekteri jiz se mozna bali, protoze se dlouho neozyvame, Ti si mohou oddychnout. V sobotu jsme totiz vyrazili na vylet do narodniho praku Barra Honda, o nemz se zminim pozdeji a dorazili az vcera. Vezmeme to ale po poradku.

Praochazka po utesu
Na zacatku minuleho tydne jiz bylo jasne, ze pokud se nekam nevydame, tak se ukopeme nudou v Samare a nadto budeme sami pred sebou za masla, ktera nejsou schopna nikam vyjet. Denni cyklus snidane, koupani v mori, obed, nakup nebo internet nebo vyjizdka na plaze v okoli, vecer neco Cuba Libre a spat, nas jiz natolik unavil, ze jsme se rozhodli jednat. Zacali jsme premyslet nad tim, ze bychom si pronajali motocykl a jeli nekam na vylet.
Nez vask uzral cas, vydali jsme se na maly explorativni vylet na utesy. Pri prilivu jsou zapadni utesy Samarske plaze velmi nebezpecne, tristi se o ne obrovske vlny a neni radno se blizko nich koupat - muze vas na ne odnest proud. Kdyz vsak nastane odliv, da se po nich chodit a v dalce asi jednoho a pul kilometru je videt vybezek utesu do more. Rozhodli jsme se, ze po vzoru davnych dobyvatelu Noveho sveta dojdeme az na ten vybezek a podivame se, co je za nim.
Prochazka to byla zajimava, pripadali jsme si jako na velmi zabavne pojate naucne stezce o erozi. Nejprve jsme sli po cedicovych prazich, ktere do sebe meli erozi vyldabane kanalky, jimiz proudila voda od priboje. Vsude spousty krabu (kteri pred nami nekdy prachali po destikach), rybicek, podivnych podvodnich jakoby chlupatych sneku a podobe.
Dal sla cesta pres pole obrovskych piskovcovych balvanu a cedicove varhnay, az na hnizdiste pelikanu. To bylo opravdu fascinujici, bylo jich tak 200-300. Nakonec jsme dosli az na nas vytceny cil a tajemstvi toho, co je za nim se odhalilo. Byla to malicka plazicka, pristupna jen pri odlivu. Mame video desitek lovicich pelikanu. Maji legracni zpusob lovu - leti 2-3 metry nad hladinou a pak do ni jakoby spadnou, chyti rybu a zase vyleti.
Nakonec jsme se stihli vratit jeste pred tim, nez nam priliv odrizl cestu, nespalili jsme se a trosku si ozkouseli, co je to dehydratace, nastesi jen na chvilinku. Nijak jsme netrpeli, ale prochazka v 35 stupnich je fakt narocna.

"Vylet" Salchou
Salcha, jak jsem jiz mozna psal, je oficialni jsmeno Gumilova vozu. Do cestiny by se to dalo prelozit jako Kloba. Jde o zkraceninu kosatrickeho Salchicha - klobasa na Salcha. Cili cesky kloba.
Dalsi den jsme si jeli omrknout vlny na plaze na vychode, protoze Robert, jeden clen nasi vypravy, ma profesionalni kameru a hlavne je to filmar a chce natocit film o Gumilovi - samozrejme se surfarskymi scenami. Proto jsme projizdeli prasnymi horskymi sceneriemi a fotili uzasne kycovite fotky plazi, abychom meli cim vzbudit zavist kolegu v praci a necekali nic zleho. Kdyz tu (ja a Kata jsme zrovna sedeli vpredu) Salca zasmrdela, prestala byt ovladatelna, nastesti na strane pangejtu, ne srazu k mori, strasne se z ni zacoudilo a zastavila se. Kdyz jsme vystoupili, zjistili jsme, ze ma Slacha pod chladicem rychle vysychajici kaluz. Nic prijemneho v poledniom vedru na horske silnici...
Nastesti byla asi 300m odtud hospoda a jeden mily Kostarican (nakonec se z nej vyklubal jehovista, ale tady to neni takova otravna verbez jako u nas) nam odvezl na sve motorce Gumila do hospody pro vodu. Nalili jsme ji tedy do chladice a jeli k hospode. Samozrejme se nekteri dost bali, protoze kdyby se nam auto zaseklo v zatacce smerem ze srazu, tak bychom se projeli na zatracene adrenalinove horske draze.
U hospody se samozrejme srotila rodina jejiho majitele kolem auta a jeden pritomny se ukazal byt automechanikem.
V naprosto cistem obleceni se vrhl pod Salchu a po chvili lomcovani z ni vytahl prasklou hadici od chladice. To znamena, ze jsme tech 300 metru jeli bez vody v chladici. Uf.
Nakonec mechanik hadici urizl, notne omotal izolepou a za pretelskych 170 korun ji zarval zpet tak, ze se nam podarilo dojet domu. Umite si ale predstavit nasi naladu, kdyz jsme cekali na vysledek opravy a NEVEDELI jestli nebudeme muset jet domu stopem a vicemene bez vody. V sedmi lidech. No co vam mam psat, byly v nas male dusicky :-)
Nakonec se Salchou Gumil dojel na pumpu, kde se pumpar holedbal, ze ma vsechny, ale opravdu vsechny hadice od chladicu. To si ale neuvedomil, ze Salcha (Chevrolet Scottsdale, ale v googlu radeji suburban) ma hadici od chladice jak ja ruku. Sva tintitka si tedy strcil nekam a my (teda hlavne Gumil) ted cekame na novou hadici ze San Jose. Do te doby jsme ponekud imobilni.

Barra Honda
Mozna i proto jsme se Katkou radikalne rozhodli pujcit si motorku. Ridila by Katka, za coz se mi od nasich "macho" spolubydlicich dostalo huronskeho smichu. UPlne vidim, co by mi na to rekli motorkari z Altaru, ale co. Proste na mne vybyla role spolujezdce. Nakonec jsme se ale rozhodli jen pro skutrik. To uz se chlapci valeli smichy a take nas s vaznymi tvaremi varovali, ze cesta silenym silnicnim Kostarickym provozem na skutru neni nic jednoducheho a bezpecneho. Nase odhodlani vsak bylo pevne a my si najali za nekrestanskych 60 dolaru na dva dny a vyrazili.
No co vam mam povidat, zivot motorkare je krasny: clovek je volny jako ptak, zastavi kde chce a odjede kdy chce. Na tachometru 40, v ocich smrt - tak vypadal zacatek nasi jizdy. Kacenka je ale zodpovedna a sikovna ridicka a fichtlik ji brzy poslouchal jako hodinky. Na statovce jsme z nej dokonce vytlacili skoro 80!!!! Do kopce vsak jel obligatnich 40 a vic ani tuk. Sedesat kilometru k parku Barra Honda jsme ujeli tak za hodinku a pul. Pak jsme jeste za tmy hledali hotel a vubec vstup do praku. To uz nam trosku trnulo, protoze jsme jezdili po polnackach a orientovali se podle sice pomerne velkych ceduli se sipkami, ale kdyz on ten fichtlik strasne slabe svitil.
Nakonec jsme se ubytovali v kouzelnem hotylku Las Cavernas.
Nestal moc, mel bazen s barovymi stolickami (co ja osobne povazuji za genialni napad) a krasnym vyhledem. Byli jsme v nem sami a na recepci/restauraci byla hrozne mila babicka, ktera si s nami povidala. Nase Spamelstina neni kdovico - Katka da dohromady zakladni vetu se spojkou a zajmenem a ja se nekdy rukama-nohama domluvim kopcemovskou spanelstinou (ja motorka samara - prijeli jsme na motorce ze samary apod.) nicmene to nam nebranilo, abychom si v pohode nedomluvivli vse potrebne (anglicky neumel nikdo nic) a pokecali s pani, ktera byla hodne mila a prijemna.
Jeste dorbnost - kdyz jsme se ubytovali a prisli do koupelny, moc se nam tam libila na zdi nalepena umelohmotna jesterka, ktera vypadala jako ziva. Kdyz jsem si asi po dvou hodinach vsiml, ze jesterka je malicko jinde, doslo mi ze neni umelohmotna. Snazil jsem se ji vyfotit, jenze tyhle primitivni obratlovci poznaji, kdyz je fotite a skoro mi utekla. Ale nebojte se, fotka bude.

Park
Druhy den rano jsme vstali a vyrazili asi 300m ke stanici rangeru (hlidaci parku, nevim, jak to lepe prelozit). Radeji jsme sli bez snidane a s jednou lahvi vody, aby nam neutekla vyprava do jeskyni. Prisli jsme prvni, rangeri nas nadsene vitali a spanelsky nam vysvetili, ze nejprve pujdeme hodinu do kopce, pak 20 min. po rovine, apk budeme 45 minut v jeskyni a pak cesta zpet, sakum-prdum 3,5 hodiny. Parada, rikam si, mame jen necelou dvojlitrovku vody, prazdne zaludky...ale co. Nejsme salati a vyrazime (po te, co nam jeste dotocili vodu z kohoutku).
Jak to rici jemne. Vyslap nahoru byl proste sileny a jakekoli dalsi mysleny na treky po horach me definitivne opustily. Nez jsme dosli nahoru, uz jsem vypili polovinu vody a byli dost unaveni. Ranger Norman, ktery umel jen spanelsky nam cestou ukazoval rostliny, jesterky a opice. Existuje tu napriklad liana, ktere se rika opici schodiste a dela se z ni odvar pro cukrovkare misto inzulinu. Dozvedeli jsme se, ze anyz je dobry misto repelentu na komapry a take neco prisad do mistni kuchyne. Krome Howler monkey (vrestan plastikovity), kteri rvou jako jaguari a spousty jesterek jsme videli i mravence. Byla to fakt haluz, jejich cesticka byla tak 7cm siroka a obema smery proudilo minimalne 5 rad, ale opravdu rad jako na spartakiade. Vypadalo to jako mala nacisticka armadicka (byli cerni) a ja si je chtel vyfotit. Stoupl jsem si tak, abych mel dobre svetlo a Katka mi stacila rict jen, "Martine, po..." a ja slapl do jine mravenci cesticky, ktere jsem si nevsiml. Nez Katka sve sdeleni dokoncila: "...zor tady jsou taky", uz jsem to vedel, protoze se do me pustili do pul sekundy. Nastesti jsem je zklepal drive, nez me odtahli do mraveniste a mohli jsme pokracovat.

Jeskyne
Barra Honda obsahuje vice, nez 40 jeskyni, z nichz prozkoumano bylo pouze 16. Nektere jsou az v hloubce stovek metru pod povrchem. Ja i Katka jsme se tesili jako male deti. Rikam si jeskyne, to bude nadhera, dosteneme plastik a karbidku, jako v Kutbne Hore a pujdeme po mustcich a svetla budou svitit do kominu...parada. Parada to byla ale v uplne jine lize.
Norman nas dovedl k oplocene dire, do ktere vedl zebrik. Ten se odemkl a druhy ranger, Jose, s nami sel dolu. Nejprve jsme ovsem dostali kazdy sedak a na stromech okolo se udelala kladka kvuli nasemu jisteni. Preci jen si narodni park park nemuze vzit na triko, ze se mu nejaky debilni turista, ktery nechape, ze zebriku je nutno se drzet alespon dvema koncetinami, zabije padem. Slezt dvacet metru po stavebnim zebriku, kde se na nektere pricky da stoupnout jen asi milimetrem nohy, protoze se zebrik dotyka skaly je celkem hukot. Taky nam to vsem trvalo. Ja ale veril jak Josemu, tak Normanovi, ktery me jistil a statcecne sel prvni. Dole ale nebyly zadne mustky a svetla. Kazdy dostal celovku, pockalo se, az vsichni prijdou a pak "opatrne, kluze to, pojdte za mnou". Takze: nedotykat se krpaniku nemozne, nejen ze jsme sli po kluzkych kamenech, jeste jsme normalne lezli treba dva mtery dolu stylem ruku sem, nohu sem, pak ruku sem, nohu sem (to se ve spanelstine da pochopit snadno) atd. Takze protahovani se do komurky ctzriceticentimetrovym otvorem, slezani z kamenu, ktere jsou sice z horolezeckeho hlediska primitivni bouldery, ale klouzou a pod nimi neni zineka nybrz dvoumetrova dira plne rozlamanych stalagmitu. Proste jsme si pripadali jako v Indiana Jones a byli v naprostem vytrzeni.
Po 45 minutach, kde jsme videli stalaktity, stalagmity, smazena vajicka (zvlastni usazenina ze stalagmitu, ktera vypada jak praskle volske oko na hnilicku), varhany (na ktere bylo mozno tukanim vyluzovat ruzne tony) - to vse z perspektivy pralidi, tedy az na to, ze jsme misto pochodne meli celovku.
Bylo to proste uzasne, konecne dobrodruzstvi v divocine :-)
Cesta zpet nas vsak vycerpala natolik, ze jsme se rozhodli namisto prejizdeni po (na skutru) velmi nebezpecne dalnici k dalsimu paku, radeji odpocivat a povalovat se u bazenu. Bylo to velice prijemne i proto, ze jsme si odpoinuli od nasich spolucestovatelu. Zadne ponorkove nemoci se sice nekonaji, ale odpocinout si nikdy nezaskodi.
Druhy den jsme jeste stihli nakoupit v jedne vesnici pobliz prima keramiku za velice rozumne ceny. Navic nam hrnicr popisoval a ukazal techniku vyroby, ktera je stejna, jako u predkolumbovskych indianu. Byl velice prijemny a prestoze umel pouze spanelsky, krasne jsme se domluvili :-)

Nehoda prichazi na konci cesty
Na Samaru jsme prijeli znaveni dobrodruzstvim a zajeli domu vyskladat veci ze skutrika, nez ho vratime. Ja ze si to jeste na chvilku pujcim, abych si to jakoze zkusil. Kamaradi motorkari se budou valet smichy, kdyz reknu, ze jsem skutrika padestaku polozil pri zataceni na sterkove silnici. Ja si sice odrel jen ruku, ale skutrik byl trosicku skrably a hlavne se trochu prohnuly plasty na pravem boku. Kamaradi se mi zaslouzene vysmali, ale po kratsi diskusi vyslo najevo, ze na fichtlu se vyboural temer kazdy. Tedy mezi 13-16 lety. Ja jsem holt v techto vecech ponekud opozdeny a co jsem nestihl v 15, dohanim ve triceti.
Druha vec ovsem byla, ze jsme za motorcicku nechali 400 dolaru zalohu a my se bali, ze nam z ni strnhou penize. Fichtlika jsme tedy vzali, plasty naraficil tak, aby nebylo nic poznat, prelestili jej a znovu zaprasili (aby nebyl napadne prelesteny) a s malymi dusickami se vydali jej vratit. Pan si nastesti niceho nevsiml (Katka skutrik zaparkovala tak, aby poskozeni nebylo moc videt) a zalohu vratil celou. Preci jen bylo na skutru videt, ze jsme ho nepolozili prvni a uz vubec ne nejdrsnejsim zpusobem.
Takze se nakonec vse v dobre obratilo a my na dalsi vylet pojedeme asi spise autobusem. A rozhodne nebudu ridit ja.

To je pro tentokrat vse. Bylo toho hodne, slo to napsat tezko a to i pres to, ze jsem si, zavalen ovacemi, predvymyslel nektere formulace. Doufam, ze i tentokrat jste se pri cteni bavili jakoz i informovali a brzy zase napisu.
Vsechny vas zdravime a uz se na Vas pomalu zaciname tesit. Plnene papriky, kde jste?

Martin (a Katka)