Sakra uz jen tyden

Ahoj,
po neuveritelne kratke dobe (oproti minule) prichazi dalsi oblibene zapisky z Kostariky :-)
Jeste nez se ze siroka rozepisu, chtel bych se kratkou uvahou zastavit nad tematem pohody na Kostarice. Vsichni pisete, ze nam to prejete, nekteri ze trochu zavidite a obcas se vyskytne i komentar ve smyslu "kdo to ma v te zmrzle stredni evrope cist, vzdyt to je o nervy?" Inu verte, ze jakkoli lehka se zda byt pohoda cisici z mych radku, zivot zde je ponekud problematictejsi.
Nejen, ze vas unavi i pomerne kratka prochazka - vystup v Praze na hrad z Malostranske, v Brne na Spilberk nebo v Liberce z Harcova na Kunrarickou vas ve 35 stupnich znici. Ujet na skladacce 5 kilometru je nadlidsky vykon a pres poledne ja takove vedro, ze se skoro neda hybat. Vsechno tu vsem trva ne proto, ze by na to kaslali (to take, nikoho ani nenapadne se stresovat), ale hlavne proto, ze je proste vsechno fyzicky narocnejsi. Casto jdeme spat uz velmi brzo zcela vycerpani. Navic je tezke byt s jednim clovekem temer nepretrzite mesic, a to i kdyz ji milujete. Nemluve o dalsich 5 lidech k nimz jsou vase sympatie prece jen o neco mensi. Ponorkova nemoc nas tu nelikviduje, netrha partu na kusy, ale presto vystrci ruzky, potvurka. A nekdy i vic, nez to.
Napriklad jsem se pristihl, ze sve spolucestujici sleduji se smesici nepochopeni a nesouhlasu, kdyz jsme pred dvema dny jeli do Argentinske restaurace na steak. Je to lepsi podnik a tak pro nas poslali dodavku, ktera nevypadala o mov vetsi, nez Citroen Xsara, a presto se do ni veslo 13 lidi. Vyklapeci sedacky delaji sve.
Prijeli jsme do podniku, ktery na nas nebyl pripraven. Byl plny postarsich, dobre situovanych Euroamericanu, kteri se potichu bavili nebo se jim delaly ze steaku boule za usima. Masicko se delalo na grilu na drevenem uhli a jak vam tady kazdy potvrdi - nikdo to neumi s grillem, jako Argentiec. Obsluha byla mila, alespon ze zacatku. Nekteri clenove nasi skupinky se chovali kultivovane, jako vzdy. Jini byli ponekud uvolnenejsi a mensi cast se chovala, jako rudoarmejci v dobytem Berline nebo Husite, drancujici katolicky kostel. Ono, kdyz se clovek upravi lahvinkou kvalitbniho rumu jeste za svetla (do 1800), neni se co divit, ze je ponekud hlucnejsi. Az tak hlucnejsi ze jsme to prilis nezvladali ani my. Nakonec obsluha nastvane (ze zacatku byla fakt mila) bouchla sklenickou, nacez se dozvedela nebo by se dozvedela, kdyby umela cesky, ze se chova blbe a je to pi*a. Ja jsem se ji tedy nedivil.
Peklo, ktere tu nebudu dale rozebirat se stupnovalo, kdyz cast jidel byla lahodna, az deliatni, zatimco druha byla k neuzvykani. Shodou okolnosti tissi polovina vypravy dostala maso dobre, hlucnejsi a hulvatska cast dostaly maso k nesnedeni. Chvili jsem si myslel, ze to personal udelal schvalne, ale pak mi doslo, ze si nemel sanci zapamatovat kdo ma kotletku medium rare a kdo T-bone very rare....treba zapracovala Karma nebo ruka Bozi - tyhle veci podle me pracuji rychleji, nez si kdo mysli.
Radeji jsme se rozhodli podniknout dalsi vylet. Tentokrat autobusem.

Reserva biologica Nosara
Pri pohledu do Lonely planet jsem si uvedomil, ze asi 30km od nas je mala, soukroma rezervace, v niz se nachazi mangrovova delta reky a plaz. Inu, rekli jsme si, zkusime, jak to je s temi autobusy na Kostarice. Cesta vedla jednim asi 5 km k "La Bomba de Samara" neboli Samarska (benzinova) pumpa. Take jsem si nejprve rikal, co ma benzikna spolecneho s bombou. Podle mne to spise nejde dohromady. Dale mel navazovat bus do Nosary.
Cesta na bombu probehla v klidu, ridic dokonce umel anglicky a byl ochotny. Tam jsme s pomoci dvou dalsich turistek stopli pickup do Nosary, no parada rikame si, cesta 40km ani ne za dolar na osobu. V Nosare jsme zjistili, jak uzasne puvodni je Samara, kterou jsme dosud povazovali za turistickou atrakci, neco jako Spindl. V Nosare bylo vsude Amiku, ze nebylo kam plivnout (i kdyz nekdo by se nerozpakoval :-), vsude obrovske cedule "dum na prodej", samozrejme rovnou v anglicite - mistni prave bohatnou na odprodeji svych pozemku.
Nosara je take roztahana do vsech smeru, tvori ji asi 10km plazi a jeji centrum je az 5km ve vnitrozemi. Pujcujeme si kola. Jsou to takzvane banana-bike, na kterych mistni skutecne jezdi, ale bud jsou vsichni miastri sveta ve vytrvalostnich sportech (a tolik sportu zase neni) a nebo ovladaji nejake voodoo, protoze my jsme zjistili, ze to asi nepujde. Do kopce banana nejede, po rovince musite hodne slapat a z kopce przdit, protoze ma jen nabojovou brzu (dozadu slapkou). Navic se po cca 300 metrech porouchala. Vratili jsme se tedy k pujcovne, kde nam majitel sdelil, ze opravar prijde manana (zitra). Kdy asi jindy, ze? :-)
Pote, co pochopil, ze pokud nam da k dispozici jen jedno kolo, tak ho nechceme, protoze jsme dva, jal se sehnat jineho opravare, ktery po necele hodine kolo opravil. To uz byly 4 a my si zacali rikat, ze to nestihneme. Proto jsme si od nej nechali doporucit hotel banana (zase banan) a za 15dolaru na osobu se ubytovali v prijemnych kabinach s terasami, houpacimi sitemi a nadhernou dzungli-zahradou. Hotel mel i bar, kde mela byt raggae night, tak jsme si do nej zasli na drink (pote co nam vymenili pokoj, kde protekal zachod) zasli na drink. Z celeho dne cestovani, cekani a slunicka byli pekne unaveni. Proto jsme po dvou drinkach sli spat. Na raggae night navic v devet hodin prisli dva lide, takze jsme si rikali, ze spanek je opravdu rozumna alternativa. Nebyla. Raggae night zacla tak v 10 a skoncila tak ve tri rano. Navic nas rano budilo radio od sousedu, ktere bylo na padesat metru slyset jak u hlavy a Vrestani - opice, ktere rvaly na kazde projizdejici auto, kterych nebylo malo. Takze jsme se nevyspali. Rano martyrium na banana-bikach 3 kilometry, z toho nejmene 1/3, ale spis vic tlaceni.
Po prijezdu do hotelu Logharta Lodge, ktery vlastnil i park, jsme si dali ananasovy dzus, nakoupili vodu, zaplatili 6 dolaru vstupne a trada do lesa. Park byl opravdu krasny, z jeho restaurace byl nepopsatelny vyhled na plaz a deltu reky. Take to podle toho vypadalo. Byl plny postarsich USAnu.
Na cestu do parku jsme dostali mapu a popis fauny a opravdu prijemne se prosli mangrovy a suchym destnym pralesem. Mangrovy jsou fascinujici, strom, ktery je treba 25m vysoky, poradne zacina az dva metry nad zemi. Jeho metr siroky kmen drzi propletenec korenu, ktere jsou tenke od dvaceti do ctyriceti centimetru. Navic vypadaji opravdu strasidelne, clovek si pripada, jako hobiti v Tolkienovi prichazejici k Morii. Nakonec jsme zasli na plaz, kde bylo zajimave pozorovat, jak priliv tlaci vodu do reky a pritom zaleva malou plaz vodou. Rybarili tam dva mladici a hejno pelikanu a ja odvazne zdolal asi desetimetrovy proud na malou plazicku, kterou voda postupne zaplavovala. Namocil jsem se az po krk (vody bylo nad kolena), ale proud byl silnejsi nez ja.
Cesta zpatky na kole uz byla opravdu ubijejici, ale zvladli jsme ji. Zpet jsme jeli autobusem, ta pesimistictejsi polovina z nas uz prestavala verit, ze pojede, ale nakonec jel, jak jsem rikal. V autobuse to s nami strasne traslo, jeste ze nemame podbradky. Nakonec jsme zvladli i prestup, a to i presto, ze s nami na zastavce postavaly tri mistni prostitutky. My jsme autobus chytili, ony sveho tiraka ne.
To je pro dnesek vse, moc vsechny zdravime a za tri dny se muzete tesit na dramatickou reportaz z termalnich vulkanu Rincon de la Vieja a Mirabelles.
Martin a Katka